MODLITBY MATEK
z komunity Solace

Bůh je věrný

Zeptá-li se mě někdo, co jsou Modlitby matek, odpovím: „Je to společenství žen-matek, moudrých matek, které dal dohromady Duch svatý. Proč moudrých? Protože si záhy uvědomily, že není v jejich silách ochránit své děti v dnešním světě. V tom virtuálním prostředí, kde je nebezpečí, které hrozí našim dětem, tak těžko rozpoznatelné. Poznaly, že nutně potřebují k naplnění svého poslání Boží pomoc. Vytvářejí skupinky a vzájemně se za sebe a své děti modlí.“ A my, které jsme byly u zrodu tohoto hnutí, jsme byly svědky toho, jak věrný je Bůh ve svých příslibech. „Já vám budu přivádět matky,“ řekl Pán Veronice a Sandře; a dělá to tím nejrozmanitějším způsobem. Copak by se mohlo toto hnutí za tak krátkou dobu rozšířit do všech světadílů, zkrátka do celého světa, bez jakékoliv reklamy? Z iniciativy dvou obyčejných žen, které jen poslechly výzvu Boha? Ta Boží touha vést člověka, chránit ho, nenechat ho v tom samotného – to je projev velké lásky.

Pán k nám přichází s velkorysou nabídkou: „Odevzdejte mně své děti,“ a vzápětí nám dá příslib a povzbuzení: „Ony se vrátí z nepřátelské země.“ A my jsme opět svědky návratů dětí, uzdravení vztahů, ale také trpělivosti v nevyslyšených modlitbách. V tomto společenství jsem poznala i nesmírně statečné matky, které ustály i ty nejtěžší zkoušky, jako je smrt dítěte, celoživotní ošetřování nemocného dítěte, bolest a zklamání z odchodu manžela. Ony nezatrpkly a nevzdaly to, ale s Boží pomocí odpustily. Jsem vděčná Bohu, že jsem tyto ženy, tyto svědky víry, poznala osobně a stále je nesu ve svém srdci.

Růžena Fialová
první koordinátorka MM v Česku


 

Moje cesta v Modlitbách matek

Hnutí Modlitby matek jsem poznala a přijala od začátku jeho působení v naší zemi. Bylo to v roce 1995 v kostele sv. Tomáše v Brně. Po pobožnosti prvního pátku vystoupila se svým poselstvím zakladatelka Veronica a já jsem si řekla, že to je něco, co budu potřebovat. V té době měly naše tři děti 13, 10 a 8,5 roku. Nebyla jsem trpělivá matka a situaci jsem přestávala zvládat. I když jsem chtěla plnit vůli Boží, neuměla jsem přijímat Boží vedení. Považovala jsem za správné to, co chci já, a na tom jsem lpěla. Až s odstupem času (když mám vnoučata) s lítostí poznávám, kolika chyb a opomenutí jsem se dopustila, i když jsem jim již četla příběhy z Bible a odmala jsme je vedli k víře, modlitbě a svátostem. Situace se postupem času začala zhoršovat a děti se začaly od Boha vzdalovat, až opustily i nedělní mši svatou. Tušila jsem, že do naší rodiny proniká zlo, ale nevěděla jsem, že v takovém rozsahu…

Čas ubíhal rok za rokem a situace se stále horšila. Děti si žily po svém a kromě opuštění víry se otevřela vrátka skutečnému zlu. Naše dcera o tomto úseku svého života vydala svědectví na národním setkání Modliteb matek v roce 2014. Příběhy našich dalších dětí považuji za natolik osobní, že se o nich zde nechci zmiňovat. Ve skupince Modliteb matek jsem zpočátku často plakala; v noci jsem se budila úzkostí a bezradností a modlila jsem se: „Bože, v tebe důvěřuji. Do tvých rukou svěřuji svůj život, naše děti…,“ dokud se mi nepodařilo usnout. A tak Pán začal nejprve proměňovat mě, učil mne trpělivosti a důvěře, až jsem byla schopna říct: „Pane, věřím, že je přivedeš zpět. Netrvám na tom, že se toho musím dožít. Udělej to, jak chceš a kdy chceš. Já se nepřestanu modlit.“ Stále mě posilovala modlitba (miluji žalmy) a Boží slovo, které je vždy součástí našeho setkání. Jednou, když jsem si šla pro slovo, které mě mělo provázet po celý rok, jsem prosila: „Pane, ať se to týká našich dětí.“ A on mi odpověděl: „Tys mé útočiště. Ušetříš mě úzkostí, zahrneš mě radostí ze záchrany“ (Ž 32,7).

Při odevzdávání sebe svěřuji Pánu celou svou minulost s vděčností za odpuštění a s důvěrou v čas, který mi ještě dopřává. Děti odevzdávám s prosbou, ať se naplní záměr, který má On s jejich životem. Dnes obě naše dcery patří Pánu a jsou v něm zakořeněny. Jedna se vrátila po deseti letech, druhá po šestnácti. Náš syn je ještě na cestě ke skutečnému obrácení – opět chodí na mše svaté, ale ne ke svátostem. Místo starostí a úzkostí přichází do srdce Boží pokoj, vděčnost a očekávání. Bůh je věrný a já věřím, že dokončí v každém z nich dílo své milosti a ony se budou až do konce života stávat tím, kým On je chce mít. Naplňuje se Boží slovo, které mi celou dobu zkoušky dodávalo sílu: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Fp 4,6–7). Děkuji Pánu, že mi dal poznat tolik krásných sester, které ho upřímně následují. Navzájem se podpíráme modlitbou a svědectvím. Pán ať je vždy veleben!

maminka Františka


 

Svědectví o vážně nemocném dítěti

Před 25 lety jsem pocítila silné pozvání k modlitbě za svého manžela a za své děti. Bylo tolik situací v mém životě, které jsem nemohla ovlivnit a se kterými jsem si nevěděla rady. Velmi často mě přemáhaly obavy a bezmoc. Skrze Modlitby matek jsem se učila odevzdávat sebe, manžela i děti do Boží náruče a přijímat Jeho vůli a Jeho cesty. Učila jsem se důvěře a po každé modlitbě odevzdání jako by Bůh ze mne snímal břemeno strachu a nejistoty a vléval mi radost a pokoj. A také mě spolu s odevzdáním učil přijímat manžela i děti takové, jaké jsou.

S odstupem času vnímám pozvání do Modliteb matek jako velkou záchrannou síť pro mě osobně i pro všechny mé blízké. A když se v dnešních dnech ptám, co chce Ježíš tomuto světu skrze toto hnutí dát, vnímám velkou Ježíšovu touhu po záchraně každého člověka. Při našich setkáních se modlíme také za obnovu, aby Bůh vylil svého Ducha na všechen svůj lid a daroval mu novou zkušenost se svou mocí.

V průběhu let stále více vnímám, jak velmi Bůh touží po naší důvěře, jak velmi vážně bere naše modlitby. V Deníčku sv. Faustyny si můžeme připomenout tuto Ježíšovu touhu: „Čím větší důvěru duše má, tím více obdrží. Bezmezně důvěřující duše jsou mi velkou útěchou, takové duše naplňuji všemi poklady svých milostí. Žádej mnoho, neboť mou touhou je mnoho dávat, velmi mnoho.“

Po jedenácti letech modliteb, kdy jsem se těšila z toho, že jsou děti v hřejivé Ježíšově náruči, se situace náhle změnila. Máme čtyři syny a já jsem v té době prožívala velkou radost, když tři synové přijali svátost biřmování i spolu s mým manželem. Krátce po této slavnosti jeden z našich synů v 18 letech vážně onemocněl. Velmi mě trápilo, co Bůh dopouští v životě dítěte, které mu s důvěrou odevzdávám. V té době jsem hmatatelně pocítila sílu a krásu modlitebního společenství. A také velkou vděčnost, že mohu být jeho součástí. Poprosila jsem některé kněze a také maminky z Modliteb matek o přímluvnou modlitbu. Měla jsem v srdci hřejivý pocit, že se za syna přimlouvá celá armáda Bohu blízkých lidí z České republiky i ze Slovenska. Velmi mě bolelo, když se mě pak na syna ptali a já jsem měla po dobu jednoho roku jen jednu odpověď: „Je to s ním stále horší.“ Moje srdce přetékalo bolestí, ale také vděčností a nadějí, že Bůh přece o něm ví, miluje ho a touží po jeho spáse. Vždyť jsem mu ho tolik let odevzdávala. V té době mi utkvěla v mysli slova žalmu: „Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce…“ A Bůh mého syna, lékařsky téměř beznadějný případ, mocným způsobem pozvedl ze dna bolesti a utrpení. V té době mi také velmi pomáhala krásná modlitba z brožurky Modliteb matek:

„Připomeň mi, Pane, že tvoje láska je větší než jakýkoliv problém.
Protože čím více se dívám na problém, tím se stává větším.
Ale když se dívám na tebe, Pane,
má úzkost bledne ve světle tvé lásky.“

Po téměř 25 letech ve společenství Modliteb matek mé srdce vzdává chválu za to, s jakou láskou a něhou se nás Bůh ujímá, vyučuje nás a sjednocuje v lásce, za každou nádhernou maminku, kterou Bůh svojí blízkostí uzdravuje, utěšuje a proměňuje každou její bolest v požehnání.

maminka Oldřiška


 

Svědectví o ztrátě dítěte

Naši skupinku Modliteb matek jsem začala navštěvovat před osmi lety. Brzy nato jsem čekala čtvrté miminko, Bertíka, naše štěstíčko. Při setkáních ve skupince jsem s velkou vroucností všechny tyto radosti a bolesti odevzdávala Pánu. Velmi mě to naplňovalo a povzbuzovalo. Myslela jsem, že společná přímluvná modlitba za děti a svět je jediným správným posláním Modliteb matek. Pak ale život naší rodiny ochromila krutá rána. Při tragické nehodě náš Bertík zemřel. To zlaté dítě s ohnivými vlasy a stejně zapáleným srdcem… Jak popsat tu bolest a zoufalství celé rodiny? V této temnotě se okamžitě vzedmula ohromná vlna lásky. Lidé z farnosti, známí i cizí, všichni se modlili a nesli nás svou láskou. A mezi nimi ty dobré maminky. Byly tu. A když jsem už neměla slzy, plakaly za mě. Nemohla jsem se v bolesti ani modlit, ony se modlily vytrvale.

Svůj kříž jsem mohla položit na jejich ramena a ony ho nesly, jako by byl jejich vlastní. Poznala jsem další poslání Modliteb matek: pomáháme si nést kříže, naše srdce jsou spojená, dokážeme se přiblížit bolesti druhých. Jan Pavel II. řekl: „Lásku bez kříže nepoznáš a kříž bez lásky neuneseš.“ Toto mi bylo dáno poznat a prožít. Díky lásce druhých dokážeme unést i velmi těžký kříž.

I když pak nastalo pro naši rodinu velmi těžké období, k tomu došly finance, maminky nadále pečovaly. Nikdy nesoudily, ale pomáhaly. A to nejen z naší skupinky, ale i mnohé další. Teď, po třech letech, se naše rodina zase vzchopila, postavili jsme se na nohy. A já jsem v sobě též objevila touhu pomáhat nést kříž druhým lidem. Vždyť v Písmu se píše: „Neste břemena jedni druhých“ (Gal 6,2). Často se teď modlím: „Čekám, Pane, má ramena jsou volná.“

maminka Markéta


 

Svědectví o konverzi a manželství

S Modlitbami matek jsem se seznámila na jaře 2017. Byla jsem velmi vděčná, že se do nich mohu zapojit, protože já a moje tehdy pětiletá dcera jsme byly v naší rodině jediné křesťanky – patřily jsme do Českobratrské církve evangelické. Krátce poté, co jsem do Modliteb matek vstoupila, dala moje maminka (v dětství katolička, ale pak už nepraktikující) sloužit mši svatou za své rodiče. Tam pocítila touhu jít opět k přijímání. Ale dlouho se nedokázala odhodlat ke zpovědi. Modlily jsme se za ni v Modlitbách matek asi tři čtvrtě roku. Nakonec maminka šla ke svátosti smíření ve farnosti, kam se s tatínkem nedávno přistěhovali. Ale při maminčině zpovědi se ukázal jeden zádrhel: Rodiče se brali na radnici. A tak jsme se v Modlitbách matek modlily dál za svátostné manželství mých rodičů. Bylo velkou a pro mě naprosto neočekávanou milostí, že tatínek – ateista a velmi silná osobnost – se svátostným manželstvím souhlasil. Rodiče oddával františkánský kněz z jejich farnosti, já byla jedním ze svědků a tatínek říkal svá „ano“ tak opravdově, že nás to všechny dojalo.

Díky Modlitbám matek jsem viděla katolickou církev najednou v jiném světle. Také se mě velmi dotýkaly adorace, které jsem prožila v rámci triduí. Proto jsem se po maminčině svatbě s tím stejným františkánem domluvila na duchovním doprovázení. Katolická církev mi byla stále blíže a díky kamarádkám z Modliteb matek jsem snadno vklouzla do života farnosti. Začala jsem chodit na adorace a také na mše, kde jsem přijímala duchovně. Rovněž jsem nabídla pomoc v týmu Modliteb matek (úpravy webů), kterou Markéta Klímová velmi laskavě přijala. A také mi prorocky řekla, že mi brzy nebude stačit se na eucharistii jen dívat. Měla naprostou pravdu, touha po přijímání Těla Kristova ve mně rostla a nakonec mě přiměla k rozhodnutí vstoupit do katolické církve. Ale stejně jako u maminky byla problémem svatba. Byla jsem totiž rozvedená. Žili jsme s bývalým manželem ve společné domácnosti jako bratr a sestra (kvůli dceři) a nějak to fungovalo. Ale z důvodu předchozích bolestivých zkušeností jsem se bližšího vztahu bála. Jenže podle církevního práva by to takto šlo jen v pokročilém věku, a nám bylo kolem čtyřiceti. Kamarádky z Modliteb matek se za nás modlily. A my jsme se nakonec odvážili znovu se vzít. Těsně poté jsem i s dcerou vstoupila do katolické církve.

A jak to s námi dopadlo? Maminka je vzorná katolička a díky tomu s tatínkem přečkala i docela náročné koronavirové období. My jsme s manželem nedávno oslavili druhé výročí naší druhé svatby a láska mezi námi se stále prohlubuje. Já byla loni biřmována a jako patronku jsem si zvolila Pannu Marii, což je u dřívější evangeličky krásnou ukázkou Božího smyslu pro humor. Dcera byla letos v květnu u prvního svatého přijímání. A samozřejmě, do Modliteb matek chodím stále – jsou mi velkou oporou a posilou.

maminka Radka


 

Nalezení bezpečné cesty

Modlitby matek mi doslova zachránily život. Procházela jsem velmi těžkým životním obdobím komplikovaným aktivní činností v oblasti ezoteriky, jógy apod. Situace hraničila s psychickým zhroucením. V nejkritičtějších chvílích, kdy už mi docházelo, že bloudím, ale cestu ven nevidím, se mi dostalo pozvání do skupinky Modliteb matek. Tím začala moje opravdová konverze. Jednoduchý rámec modliteb mi dal jistotu a odvahu začít znovu. Na tom, co jsem prožila na vlastní kůži, vidím, že Modlitby matek jsou velmi bezpečnou cestou životem a bezpečnou cestou k Bohu. K Bohu a skrze Boha. Vidím, jak On sám ochotně formuje a proměňuje ty, co se mu v důvěře odevzdávají. A Modlitba matek je odevzdávání. Jsem velmi vděčná celému velkému společenství maminek za přijetí, za to, že mě a moje děti, celou rodinu neustále nesou v modlitbách. Modlím se za maminky, které Boha neznají, aby ho poznávaly i skrze nás, maminky v Modlitbách matek.

maminka Marie


 

Růst ve víře a duchovní posila

Do Modliteb matek jsem vstoupila před 20 lety, jen osm let po své konverzi, a tak v tomto hnutí prožívám většinu svého křesťanského života. Mohla jsem zde dospět, dorůst ve víře a v poznání Boha jako milosrdného Otce, který mě v životě vede za ruku v různých etapách mého rodinného života a mateřství.

Skrze Modlitby matek jsem dostala mnoho duchovních podnětů a inspirací, které mě v životě ovlivnily a posílily mou odvahu Bohu zcela důvěřovat a svěřovat mu sebe i své nejbližší. Vnímám ve svém životě Boží blízkost, zázraky a požehnání. Posiluje mě také modlitba ve společenství i vědomí vzájemné modlitební sounáležitosti s ostatními matkami celého světa. A za to všechno jsem moc vděčná…

maminka Maruška


 

Živá víra, pokoj a radost…

Modlitby matek byly na začátku mé druhé životní konverze. Bylo to v dospělosti, až když jsem měla své děti. Velmi jsem toužila změnit svůj duchovní život, kde sice nechyběla účast na nedělní bohoslužbě, ale můj vztah s Bohem byl polomrtvou rutinou se zcela neosobním vztahem. Nedařilo se mi v manželství, měla jsem panický strach o své děti, život mě netěšil, cítila jsem prázdnotu… Netušila jsem, kde začít a jak. Jediné, co jsem měla, byla upřímná touha po Bohu, která rostla. Do cesty mi v té době přišly Modlitby matek. Neváhala jsem a žíznivě uchopila nabízenou modlitbu. Fascinována poskytnutou důvěrou jsem skočila do Boží láskyplné náruče. Nikdy nebudu litovat, ba co víc, mohu být jen vděčná nekonečné Boží lásce, která vyslyšela touhu mého srdce. Můj život, postupně očišťovaný a uzdravovaný z nánosu minulosti, nabral tvar, i když se do dneška tříbí a zdokonaluje a nepřestane, dokud budu živa. Jsem v pohybu – na cestě – a to mi dává smysl. O své děti se už nebojím, i když se to musím někdy znovu učit. Manžel po čase uvěřil a nechal se před pár lety pokřtít. Pán se stará, jak slíbil…

maminka Markéta


 

Odevzdávat Bohu tíhu dnů

Modlitby matek mě naučily a stále učí odevzdávat svůj život a naše děti do Boží náruče a přijímat Boží vůli jako to nejlepší pro náš život. Žije se mi mnohem lehčeji, protože nemusím nést tíhu každého dne a starost, co s našimi dětmi bude. Bůh nejlépe ví, co potřebují, a nejlépe se postará.

Díky Modlitbám matek jsem našla mnohá přátelství maminek a velkou oporu v těžkých životních situacích. Nikdy jsem nepociťovala samotu, protože i v těžkých chvílích jsem nesena modlitbou ostatních maminek. Jsem za to nesmírně vděčná.

maminka Jana


 

Učím se jít po cestě odevzdání

Vděčnost za cestu odevzdání. Vzdání se svých představ, přání a vůle, že to všechno (výchova, život) půjde podle mě. Jednou nám jeden kněz řekl, že Panna Maria v Nazaretu také neměla nic, neměla televizi, internet, pračku, vybavení kuchyně, ale co měla – měla pokoj. Vnitřní pokoj a blízkost Ježíše. Co chtít víc?

Učím se podle jejího příkladu vzdávat se svých představ, nechtít nic, nemít nic, vzdávat se všeho a chtít pokoj a blízkost Ježíše. Za to jsem Modlitbám matek vděčná, že mě na tuto cestu přivedly a že mě vedou. Díky Pánu za toto společenství, za naše setkávání a propojení.

maminka Katka


 

Síla společenství matek

Co následovalo po vstupu do Modliteb matek? Byly to úžasné zázraky, ale také velké duchovní boje v mém životě. Pán mě v tom všem provázel, různými způsoby, přiváděl mi do cesty lidi, kteří mě podporovali, doprovázeli – není to jen o minulém čase, je tomu tak stále. Určitě jsem se skrze Modlitby matek „naučila“ modlit, pravidelně. Roste ve mně touha a potřeba se modlit, a to nejen za svoji rodinu. Čím dál více vnímám a cítím sílu tohoto společenství i přesah do celého světa. Uvědomuji si mnohá vyslyšení modliteb, jak mých vlastních, tak i ostatních maminek. Za sebe mohu zmínit uzdravování mého vztahu s mojí dcerkou, který byl velmi zatížený a bolavý. Dnes se spolu radujeme, smějeme, přibližujeme se k sobě navzájem.

Skrze Modlitby matek jsem se velmi přiblížila k Pánu, nově Ho poznávám!! Učím se vše mu dávat, ať On koná v mém životě, jak On dá a potřebuje. Mě kéž k tomu všemu.

maminka Jana


 

Modlitby matek jako společná cesta k Pánu

V hnutí Modliteb matek jsem asi sedm let. Kdybych měla vyjádřit, co mě při této skutečnosti napadá, bude to vděčnost, zdroj, pokoj a radost. Modlitby matek vnímám pro sebe jako cestu, která mě přibližuje více k setkání s Pánem. Díky tomuto hnutí a jeho spiritualitě se snažím každý den vnímat jako velký Boží dar, a zároveň vše, co mě potká, přijímat a odevzdávat obrazně Pánu Ježíši do rukou. Není to nějaké lakování věcí na růžovo – je to spíše pocit, že Bůh je ve všech situacích se mnou. Proces odevzdání je totiž vlastně celoživotní výzva: neznamená to, že když skončí naše modlitební setkání a já symbolicky Pánu odevzdám do rukou sebe a své blízké, že je „hotovo“. Naopak, je to vlastně jen pravidelné zviditelnění toho, o co se snažím každý den, a nemohu říct, že se mi vždy daří. Za úžasné a požehnané vnímám také to, že mohu být součástí společenství, které nezná hranic, a že maminky v Austrálii se modlí i za moje děti a já se zase modlím za děti maminek na druhém konci světa. Ze srdce bych každé mamince přála, aby měla možnost Modlitby matek poznat.

maminka Eva


 

Modlitby matek mě provázejí od dětství

S Modlitbami matiek som prichádzala do kontaktu od detstva. Moja mamka sa ich modlí už takmer 20 rokov. Spočiatku mi to nič nehovorilo, no neskôr som sa dostala, ešte ako slobodná, na celoslovenské stretnutie Modlitieb matiek do Svitu a to ma veľmi oslovilo. Dnes mám dve dcérky, žijem s manželom na južnej Morave a patrím do skupinky Modlitieb matiek, kde sa stretávajú maminky z Čiech, zo Slovenska aj z Poľska. Napriek tomu, že sa počas karantény stretávame len online, z každej modlitby cítim veľké požehnanie a posilu. Som nesmierne vďačná mojej mamke, ktorá ma roky sprevádza týmito modlitbami, za to, že ma priviedli až sem. Do rodiny, do manželstva, do materstva. Nie vždy ľahkého, nie dokonalého, ale víťazného, pretože je neustále sprevádzané modlitbami mamy a chránené Božou milosťou.

maminka Marika


 

Modlitby matek – dar, pozvání a služba

Modlitby matek jsou pro mě vzácným darem od Pána.
– Darem modlitby a darem učení se modlit. Až po letech jsem schopna alespoň částečně docenit, jak úžasně jsou pro nás Modlitby matek Duchem svatým připraveny. Jak nás vedou k věrnosti a vytrvalosti tím, že se scházíme pravidelně každý týden. Jak forma setkávání je pro nás bezpečným přístavem před zlým, který hledá cesty, jak naše společenství rozbít… Mám zkušenost i s jinou modlitební skupinou mimo jakékoliv hnutí a díky tomu si uvědomuji, jaký poklad máme v jednoduchých pravidlech, které Modlitby matek mají. Jak je naše skupinka vedená k dodržování tří pravidel, jak jsme chráněny skrze „uzavřenost“ skupinky, jak je těch devět modliteb tak dokonale prostých, a přitom v nich nic nechybí. Jak nás brání před zbytečnými řečmi a filozofováním…
– Darem společenství. Společenství v naší skupince a zároveň obrovského společenství modlících se žen na celém světě, do kterého mohu patřit.
– Darem duchovní formace skrze „další program“ v rámci tohoto hnutí – duchovní obnovy, svědectví jiných žen, a hlavně svědectví a příklad samotné Veroniky.
– Pozváním k něčemu, co je pro mé mateřské srdce tak přirozené: pozváním k modlitbě za mé děti, sebe a manžela, ke službě a k ODEVZDANOSTI.
– Službou ve smyslu sloužící královny. Odpovědí na mou touhu po službě Pánu krátce po mé konverzi. Pán na ni odpověděl jak službou koordinátorky, tak především mým neustálým obracením se do postoje dcery sloužící milovanému Otci.

maminka Katka